Smradlák byl o něco širší než ostatní skřeti, pravděpodobně proto, že se dobrovolně ujal úlohy kuchaře a ten musí svoje jídla pořád hodnotit ochutnáváním, aby mu někdy nepřistálo na hlavě. A to, že ho ostatní u vaření nechali, svědčí o tom, že to nedělá zas tak špatně. Moc se nerozčiloval a křičel jenom tehdy, když jej skřeti čas od času myli a drbali ve studené vodě. Když na to zapomněl, zdálo se, že se pořád pod fousy usmívá, jako kdyby zrovna vymyslel nový recept na jídlo a chystá se je uvařit. Smradlák měl oproti Tajtrdlákovi jemnou duši, jeho mysl se vznášela nad rozpálenou plotnou stejně jako při východu slunce nad korunami stromů při ranním rybaření. Jeho skrytou vlohou bylo chytré řízení ostatních v partě. V dnešní elitě u lidí je obdobou vévoda de Richelieu, počtář daní, dříve zbraní.
Trdlodlák s Tajtrdlákem byli jako dvojčata, ne sice podobou, ale způsobem, jak jim to v hlavě zapalovalo, či spíše nezapalovalo. Proto byl zřejmě Tajtrdlák nejpraktičtější ze skřetů a v jeho nápadech se často objevovala poťouchlost a zloba. Prostě komouš u lidí. Když ostatním vysvětlil svůj plán s rezatou liškou, divili se ostatní, že je to nenapadlo již dávno. Potřebovali chytit lišku tak, aby jim nemohla ublížit, když na ni budou sahat, proto jí Smradlák upekl voňavou jitrnici, do které nacpal celou tubu prášků na spaní. Jitrnici i prášky na spaní nalovili již dříve ve vesnici u lidí.
Jitrnice na kameni u potoka voněla takřka na celý les, a když hladovou lišku ta vůně praštila přes čenich, rozběhly se jí nohy samy. Že upečená jitrnice uprostřed lesa není normální věc lišku vůbec nenapadlo, a že ji zhltla skoro bez kousání, tomu se zase nedivili skřeti. Stihla se ještě napít z potoka, ale přes mýtinu do lesa již nedošla, natáhla se do trávy a za chvíli spokojeně oddechovala. Skřeti byli vlastně konzumní proletáři. To je společnost skřetů či lidí, která nemá majetkové nebo finanční rezervy. Prostě takoví, kteří jsou závislí jen na tom co si nafakují prací, službou, šmelinou. Nemají hlad nebo bídu a mohou žít i velmi uspokojivým materiálním životem, mnohdy i rozmařilým.
Bambulák byl na pozorovatelně v horních větvích mladého smrku na stráži, a když se liška svalila do trávy, sjel po smrku dolů a utíkal k pařezu oznámit kamarádům, jak jim to vychází. Ke spící lišce se přibližovali velmi opatrně a po špičkách. Chvíli do ni dloubali klackem, než uvěřili, že se jen tak brzy neprobudí. Nejodvážnější byl Trdlodlák, a proto to byl on kdo pomazal liščí hlavu a čenich mastí zapomnění, a to opravdu důkladně. Ve světě lidí tenhle typ namazal ostatním držky, sehnal byt na Floridě a dostudoval práva.
Celý den a noc zrzavá liška prospala na mýtině, než se začala kroutit a protahovat. Zívala, zvedala hlavu a blaženě se usmívala. Skřeti prskali do dlaní, když uviděli, že se liška probírá. Chvíli se motala a nakonec se přebrodila přes potok a vydala se do lesa. Nevěděli, jak na tom liška je, ale doufali, že určitě zapomněla na skřety. Protože oni nic nekumulovali, teda majetek a kapitál, protože je to nikdo neměl šanci naučit nebo historicky převzít od předků, zůstane jim pouze jen apatie v současném veselém životě.
Ve skutečnosti si liška nepamatovala ani to, že je liška, a že by neměla chodit do vesnice, protože tam lišky v lásce moc nemají. Byla to pro ni vlastně první zkušenost, když ji rozlícené vesničanky hnaly košťaty a holemi zpět do lesa a pořádně ji při tom vyprášili kožich. Naštěstí utíkat nezapomněla, proto utíkala hodně daleko a doběhla někam, kde mohla začít nový život. Ale co skřeti?
šestý z osmi
