.jpg)
Jeho klobouk, sako, kalhoty a boty byly lehce rozpoznatelné. Jednoho rána jsem mu vystřelovacím nožem dostával ze zaschlé rozšklebené rány na hlavě vlasy, už nekrvácel. Byl to jen důsledek jeho nočního odporu přičmoudlejm chlápkům s kovovým boxerem v ruce. Když mu jeho plachá bílá kočka doma prochcávala parádní divan, zůstával chladným.
Poprvé jsem se s pružným frajerem s knírem a jeho kloboukem srazil u zpěvačky Petry. Moje dcera i dcera Petry, obě Báry, měly 4 roky a my chlapi zase pevný břicha. Jára od boxu, já ne. Snad od sexu. Můj kamarád, se kterým jsem kdysi soutěžil na Strahově v lovu holek, chodil v tom baráku nahoru za Havlem, já do přízemí za Petrou. Jenomže jsem jí nakonec jen šil kalhoty na vystoupení, stejně jako ostatním Kardinálům. Poznal jsem ji na Hanspaulce ve vile sociologa Matějů, kde jsem se ženou byl v nájmu a otvíral krásný americký okna do zahrady a pomáhal rozvrátit manželství své milenky.
Nad sklenicí whisky se vracím ke chvílím vášnivých diskuzí s frajerem za časů, kdy se politika pokládala za povinnou součást každého dne té doby. Že byl starší o 10 let mi nevadilo, že nepíše povídky a román na počítači, ale strojem přes kopírák taky ne, přestože já počítač krmil asemblerem. Zato jeho věčné zvažování a neustálé hledání té správné cesty intelektuála ke každému problému ve vztazích lidí v soukromí, v politice, v historii, prostě všude, to mě vytáčelo. Odpor k dobře zabaleným třídním sračkám v hlavách všech levičáků a komoušů byl můj antifotrovský případ. Jeho lži jsem do sebe nepustil ani jako mladý hipík.
Nyní, když mám věk frajera v čase jeho smrti vím, že máme stejné skoky v životě. Jen přibližně stejně dlouhé i v té tvrdosti, ale jinde, on v ženách já v podnikání. Jeho snaha zachovat pohodu s ženskou, kterou opouští, když našel nový skok s jinou, byla udivující. Jak je spojovat, dávat dohromady. Já měl ženský tajně, jako ženáč. On veřejně, jako svobodný muž. Že má syna mi prozradil až po několika letech, nikdy jsem ho však neviděl. Moje rodina frajera s knírem a kloboukem přijala za svého. I na vánoční večeře.
Já svý ženský rozmazloval, protože umím všechno, teda skoro. Frajer je vychovával. Neustále je tlačil k nějaké tvorbě, která měla pro ty holky smysl. Ta krásná ze severu, kterou jsem u frajera poznal jako první, začala psát a chtěla být dobrá jako on. Ta druhá byla sochařka, hodně kreativní, ta byla jeho inspirace. Třetí byla moc mladá a neznal jsem její organizační tvůrčí sílu, i když jsem jí chvíli pracovně velel. Pokud mu ženská roztančila jeho boxmač, nastěhoval si ji k sobě. Některé ale nemohl, nebo nechtěl. Ty ženský z jeho dřívějšího života znám jen z jeho vyprávění. Taky je miloval.
Jeho věčná milenka z Jižní Koreje mi volala pokaždé, když ji nebral telefon. Přestože byla jedna v noci, tak jí bylo jedno jak dlouho bude mluvit se mnou. Prostě jsem byl v Praze, ve městě divadelních Quadriennale kde Sun-hi ukázala scénografii soulského divadla. Byl jsem v místě kde se toulá chlap, kterého miluje a ona ho chce domů, do Soulu. Možná by ho skousli i velmi vážení rodiče paní profesorky. Místo frajera za ní později odjel Barták. Pracovně, aby napsal muziku k muzikálu Romeo a Julie. Dobře oceněnou.
Moje kamarádka, které museli odříznout druha z trámu popsala tolik vět a příběhů do papírů sešitů, že by frajer boxoval hodně dlouho, než by všecko zvládnul. Měl jsem ženu, se kterou jsme se tiše i hlučně milovali a nenáviděli třicet let. Frajer její fotky dotlačil do tlustého časopisu, já zajistil dobrý foťák a objektiv od fotografa Kamaráda co se toulá po horách. Sebevědomí naroste všude. I v nazrzlé hlavě. Pokud tam nejsou jenom chlapi nebo dutá msta.
Naše tančírna ve čtvrtém patře se plnila v době, kdy klíče se ještě dobrých pět, šest let nepoužívaly nad hlavou v ulicích. Muzikanty a zpěváky z divadla, ke kterému přistavěli uprostřed Prahy skleněnou krabici z televizí doplnili mladí investigativci. Jeden z nich před pár lety šéfoval jako ministr policajtům. Jeho bývalá Zlata ještě v té době měla jiného borce, Vadima. Napříč frajerův ring prolétával ručník z rukou tehdy všehoschopného Kamila Pixy. Každý, kdo se někdy dostal do ringu k frajerovým pěstím, poznal co v něm je. Žádná křivárna Pařížana. Hrdost, odvaha a inteligence. Vražedná česká kombinace jeho pěstí, kterou stále marně hledám. Obzvlášť u lidí v naší elitě.
Ta doba byla jako velká pružinová hračka. Někdy se dala udržet rukama, jindy pružina vylítla a rozbila ti držku. Po osmdesátémdevátém záleželo jen na každém osobně, jak pružinu využije. Tu skládačku jsem s frajerem probíral často u kulatého stolu s klidnými i zuřivými štěky. Ani moje malé dcery doma netušily, že ta poválečná generace je ztracená, vyždímaná a přesto nadupaná k rozletu. Husákovy děti už tak zasaženy nebyly a stejně pláčou. Na něj to dopadlo dřív a já do něj kopal svou nohou urvaného liberála.
Jeho byt byl vycpán knihami s Hemingwayem v čele. Frajerovu smrt mi v pět ráno volal první ze tří Jardů. Režisér, kaskadér a spisovatel. Ti tři spolu udělali ve filmu kus historie a taky občas skákali u chalupy do studené vody po pořádném rozhycování. Ernestova fotka u frajera v bytě na zdi se nakonec pro mne stala společným koncem těch dvou. Urvané kolo auta předběhlo osud.
Frajer zůstane navždy v hlavách všech lidí, kterých se jakkoliv dotkla jeho sevřená pěst.
